Jak je to s nástrojovými kabely? - Akustická kytara

Na trhu se vyskytují stovky typů nástrojových kabelů v různých cenách. Za třímetrový kabel tak můžete zaplatit stovku nebo 3000,- Kč. Je však dražší kabel skutečně o tolik lepší, že se vyplatí jej koupit?

Vždycky se jedná o kus stíněného kabelu příslušné délky, který je na obou koncích opatřen většinou čtvrtpalcovými TS (tip-sleeve, tj. mono) konektory typu jack, méně často pak třípólovými konektory XLR. Cena by pak měla aspoň přibližně odpovídat kvalitě, ale bohužel tomu tak nebývá - cena značkových kabelů bývá značně přemrštěná, nejlevnější no-name kabely zpravidla čínské výroby mohou mít tak mizernou kvalitu, že jejich koupě jsou vyhozené peníze. Přitom není žádným tajemstvím, že oba typy kabelu (jak ten "špičkový", tak ten laciný no-name) mohou být vyrobené ve stejné fabrice.

Prodejci i výrobci se vás budou snažit přesvědčit, že dražší kabel lépe hraje, zatímco laciný typ "krade výšky" či negativně ovlivňuje efekty, 30x dražší typ využívá "kosmické" technologie v podobě bezkyslíkatých měděných vodičů, konektorů silent jack apod. Nechybí obvyklé reklamní bláboly, jako "kabely se vyznačují vynikajícími přenosovými vlastnostmi s výbornou dynamikou s širokým frekvenčním rozsahem, který dovoluje reprodukci audio signálu v plné šíři frekvenčního pásma, což dává zvuku potřebnou brilantnost a čitelnost" nebo "kabely jsou navrženy pro nejlepší výkon na všech frekvencích a s ultra nízkým šumem" apod. Povězme si tedy, jak je to ve skutečnosti, jestli kabel může šumět, ovlivňovat brilanci zvuku či jeho dynamiku a pokud ano, tak za jakých podmínek.

K propojení nástroje s aparátem se používá speciální audiokabel. Vzhledem připomíná běžný koaxiální kabel, avšak jeho vnitřní konstrukce je odlišná. Je konstruován s ohledem na minimální mikrofonii (chrastění) a maximální ohebnost. Poznáme ho především podle zvláštního vnitřního stínění, tvořeného vrstvou vodivého PVC zpravidla černé barvy. Vnitřní vodič bývá licna (lanko). Opletení je jednosměrné, tvořené vrstvou rovnoběžných vodičů a vinuté do spirály. Dielektrikum bývá zpravidla LDPE (Light Density Polyethylene), tj. řídký, provzdušněný polyetylén. Vnější plášť mívá černou, modrou nebo hnědou barvu, průměr typicky 6 mm a bývá zpravidla opatřen potiskem, informujícím, že jde o "instrumental shielded cable", "guitar cable" apod. K nejrozšířenějším patří výrobky firem Mogami, VOX, Monster Cable apod. Často bývá opatřen i vnějším, velmi pevným nylonovým opletením. Neuvádí se u něj charakteristická impedance a málokdy kapacita na jednotku délky (např. pF/m), z katalogů výrobců "metráže" lze však zjistit typické hodnoty impedance 90 ohmů a kapacita 100 pF/m. Odchylky u jednotlivých výrobců jsou jen minimální.

Audiokabel, používaný k připojení hudebních nástrojů
k aparaturám, tzv. "instrumental shielded cable".

Mikrofonie a chrastění - mikrofonie je jev, při kterém se přenášejí na "postižený" objekt mechanické vibrace, jejichž zdrojem jsou reproduktory, konstrukce pódia a další věci, které jsou v jeho okolí. Chrastění vzniká při pohybu, při ohýbání kabelu a při jakémkoli pohybu na pódiu. Kvalitní kabel je vůči těmto jevům odolný a nic z toho se neobjeví, ani když vám na kabel šlápne stokilový spoluhráč nebo pódiový "helfr" kabel přejede vozíkem, na kterém má naložené koncáky, hlavy, reproduktory apod.

Odstranění mikrofonie a chrastění je možné díky konstrukci kabelu, zejména přídavnému stínícímu povlaku z vodivého PVC (bývá to PVC s příměsí grafitu). Pokud by nebyl použit a místo něj byl obvyklý nízkofrekvenční stínicí kabel, došlo by časem k zoxidování jeho vnitřku, zejména drátky, tvořící stínící opletení by mezi sebou neměly stálý kontakt, což by se později stalo příčinou mikrofonie a chrastění.

Pokud se objeví mikrofonie nebo chrastění, bývá příčina spíš v konektorech, tj. nekvalitní, nepřesně vyrobené konektory, unavená péra v zásuvkách konektoru v kytaře, odřená povrchová vrstva konektoru (bývají chromované, niklované či zlacené). Mikrofonie a chrastění, zapříčiněné vlastním kabelem je poměrně vzácné.

Brum (hluk) - pod tímto pojmem rozumíme pozůstatky síťového kmitočtu 50 Hz případně jeho násobky. Pokud vytočíme zesílení komba naplno a ozývá se lehké vrnění, nemusí být hned všechno špatně (i když často bývá). Pokud chytíme kabel do ruky a vrnění zesílí nebo dokonce přejde do ostrého bručení kmitočtem 50 Hz, je pravděpodobně kabel zlomený, je utržený spoj vnitřního vodiče se středem konektoru, vzácněji utržené stínění. Kabel většinou nehraje, případně je signál velmi slabý. Má-li kabel rozebíratelné konektory, rozebereme je a prohlédneme. Vhodné je rovněž zatahat za kabel a podívat se po uvolněném, příp. studeném spoji. Kabel s nalisovanými konektory bude nutné vyhodit. Tato závada by se u kvalitního kabelu neměla stát.

Tvrdý, neohebný kabel, který "smyčkuje" - takový kabel je jednoznačně nekvalitní. Dobrý kabel leží celý na zemi za jakýchkoli okolností, i když se pohybujeme po pódiu. Pokud má kabel tvarovou paměť a má tendenci tvořit smyčky (oka) podle toho, jak byl předtím svinut, můžete se o něj přerazit buď sami, nebo někdo z vašich kolegů. Důsledky mohou být mnohem horší, když někdo nešikovně zakopne, může vám vylomit konektor z kytary anebo vytrhnout druhý konec z aparátu apod. Tvrdý kabel lze nalomit, čímž je de facto zničen.

Můžete se však setkat s problémy, které bývají přičítány na vrub kabelu, ve skutečnosti s kabelem příliš nesouvisejí a výměna kabelu za "lepší" žádný výsledek nepřinese. Velmi problematické bývá tzv. "pasivní piezo", tj. piezosnímač bez jakékoli elektroniky. Nejčastěji to bývají různá kolečka, přilípnutá někam na rezonanční desku, případně na kobylku, může to být také podkobylkový snímač, jehož výstup je vyveden přímo na endpin jack, bez jakékoli elektroniky. Abychom pochopili, co se vlastně děje, zkusíme si celou situaci nakreslit.

Na obrázku představuje piezosnímač zdroj P1, jehož impedance je 5 megaohmů. Dále uvažujeme 6 m dlouhý kabel s kapacitou 100 pF/m, tj. celkem 600 pF. Port P2 pak představuje vysokoimpedanční vstup zesilovače. Ačkoli jsme vzali v úvahu i impedanci kabelu 90 ohmů, není naše schéma zdaleka úplné - piezosnímače se vyznačují poměrně velkou kapacitou, která není ve schématu zakreslena. Kapacita se bude lišit podle typu snímače - u fóliového snímače na bázi kopolymeru bude v řádu desítek pF, stejná nebo větší bude u podkobylkové "jehly", avšak oblíbené kolečko, jehož základem je výbrus z PZT (olovnatý zirkonium-titanát Pb[Zr_xTi_1-_x]O₃) nebo z PMN-PT, což je olovnato-hořečnatý niob-titanát, mívá značkou kapacitu, nějakých 1000 - 1200 pF i více je zcela běžných. Nyní proženeme naše schéma analyzátorem obvodů. Výsledek bude vypadat takto:

Kmitočtová charakteristika obvodu z předchozího obrázku
(Z=5 Mohm, 6 m kabelu o kapacitě 100 pF/m).

Zde je patrné, že výstupní signál snímače již na 300 Hz poklesne o 10 dB (červená křivka), což je skutečně hodně. Modrá křivka vyjadřuje opačný pohled, tj. na vstup zesilovače (uvažován vysokoimpedanční vstup s kapacitním charakterem, kapacita cca 20 pF). Tvrzení reklamních sloganů o chybějících výškách, ztrátě brilance zvuku, snížení účinnosti efektů apod. tedy budou pravdivé!

Zkusme tedy použít drahý, kvalitní "low capacitance" kabel. Dopadne to následovně:

Kmitočtová charakteristika obvodu s použitím "low capacitance" kabelu
(Z=5 Mohm, 6 m kabelu o kapacitě 50 pF/m).

Jediné, čeho jsme dosáhli je, že se pokles o 10 dB přestěhoval z 300 na 600 Hz (opět sledujeme červenou křivku). Ztráta výšek tedy bude méně výrazná, změna typu kabelu sice bude slyšitelná, avšak nikterak výrazně. Moc jsme si tedy nepomohli.

Co tedy s tím? Řešením může být úprava snímacího systému, kde bude za piezosnímačem následovat převodník impedance, který velmi vysokou impedanci piezoelementu převede na nízkou impedanci (Z < 1 kOhm).

Kmitočtová charakteristika obvodu s použitím převodníku impedance
(Z=500 ohm, 6 m kabelu o kapacitě 100 pF/m).

Zde je tedy vše v pořádku až do 30 kHz. Signál tedy bude brilantní, vše bude fungovat, jak má. Uvažovali jsme ovšem konstrukční zásah do systému snímání, to ovšem není možné vždycky. Pokud tedy musíme použít "pasivní piezo", měl by vždy hned za kytarou následovat tzv. DI box, což bývá zmíněný převodník impedance, který může někdy navíc zesilovat a často mívá zavedenou kmitočtovou korekci, kompenzující pokles výšek, jehož příčinou je právě vlastní kapacita snímače a kapacita kabelu, která se k ní přičítá.

Smysl tohoto "pseudotechnického" výkladu je především v tom, že ukazuje, že pokud je něco špatně, tak si výměnou kabelu moc nepomůžeme. Ukázali jsme také jedno ze základních pravidel audiotechniky, totiž že vysokoimpedanční zdroje budiž proklety a odsouzeny k věčnému zatracení. Piezo s dlouhým kabelem je skutečně extrém a pokud má hrát jakž takž přijatelně, musí co nejdřív opravdu následovat převodník impedance, jako na následujícím obrázku, kde je zabudován v konektoru.

Připomeňme, že i cívkové snímače mohou mít impedanci v řádu desítek kiloohmů. U akustických kytar se s nimi nesetkáme příliš často, ale je vhodné si pamatovat, že cívkové snímače patří k těm problémovějším a s podobným problémem, jaký zde byl popsán, se v menší míře můžeme setkat i u nich.

Trochu jsme odbočili od původního tématu, kterým byly nástrojové kabely. Na co si tedy dát ještě pozor? O nekvalitních konektorech jsme se ji zmínili. Bohužel zde převládá názor, že opravdu kvalitní konektor musí být zlacený a značkový. Není to tak úplně pravda, např. oblíbené precizní konektory švýcarské firmy Neutrik jsou dnes již také vyráběny v Číně a navíc se vyskytuje množství kopií nejasného původu, které se tváří jako Neutrik, ale do preciznosti provedení originálu mají daleko.

Na kabelu tedy bude nejdůležitější spolehlivost. V té se obráží jak kvalitní metráž, tak spolehlivé konektory. Všechny další odkazy na brilantní zvuk a kdovíjaké technologie nechme PR manažerům, stejně tak nepotřebujeme konektory ve tvaru lebky ani křiklavě barevné opletení s blesky. Dobrou službu nám udělá tento poměrně nenápadný kablík:

Je vhodné použít kabel s úhlovým konektorem na jednom konci, rovný konektor vyčnívající z kytary přeci jen trochu překáží. Rozebíratelné konektory s kovovým tělem umožňují opravu kabelu - ten se nejčastěji ulomí právě v místě, kde končí manžeta konektoru.

Konektory Neutrik - detail. Nikde nic zlaceného,
precizní provedení je ale vidět na první pohled.

Kvalitní konektor s promyšleným designem opravdu není luxus. Nikde ovšem není řečeno, že to musí být zrovna Neutrik. U mnoha zařízení jsem za posledních 20 let použil stovky levných jacků a nebyly s nimi problémy, používal jsem jak chromované, tak i zlacené. Pokud je tedy najdete na kabelech, nemusíte se jich bát. Ono totiž vždy jde o to, že spojení pomocí konektorů je vždy ze dvou půlek, z 50% tedy úspěch záleží také na zástrčce, kterou máte na kytaře a její volbu tak nemáte možnost ovlivnit, často ji ani nelze vyměnit. Je tedy zbytečné dělat nějakou vědu z té půlky konektoru, kterou máte na kabelu.

No-name jacky se vyskytují jak v chromovaném, tak i ve zlaceném provedení.
Zpravidla není důvod k obavám, fungují bez problémů.

Horší situace může nastat u kabelů s nalisovanými konektory. Bývají většinou vzhledově pěkné, jsou však neopravitelné a konektory mohou být mnohem horší kvality, než zmíněné no-name jacky. Říká se "proti gustu žádný dyšputát", já se ale raději těmto kabelům vyhýbám.

Levný kabel s nalisovanými konektory. Působí bytelně, je však neopravitelný.

Kolik by měl stát dobrý kabel? Na to je jednoduchá odpověď - maximálně tolik, jako kdybychom si ho vyrobili sami. Prodejci metráže nám nabídnou metr kabelu přibližně za 40 Kč, konektor Neutrik koupíme v maloobchodě za cenu kolem 90 Kč za kus. Kabel o délce 6 m by tedy měl stát nanejvýš 420 Kč. Pokud za něj dáme 2x tolik či víc, je to hloupost. Není však důvod k obavám z lacinějších kabelů, právě zde totiž neplatí, že za víc peněz dostaneme něco lepšího a už vůbec ne, že 2x dražší kabel znamená polovinu problémů. Konec konců, je to jen kabel a na něm není nic k vymýšlení, důležitý je jen kvalitní materiál a pečlivé zpracování.